Když se naše týmy dostaly do Mandalay a Sagaing – oblastí nejvíce zasažených katastrofou – byly svědky zkázy, jakou ve svém životě ještě neviděly. Spolu s ní zaznamenaly i srdcervoucí příběhy těch, kteří přežili. Mezi nimi zaznívají hlasy žen – svobodné matky, prvorodičky, matky, která přežila se svými dětmi, a dcery, která přišla o svého jediného blízkého – svou matku.
Thiri Hlaing se snaží postarat o čtyři děti ve věku 4, 5, 7 a 11 let. Když došlo k zemětřesení, pracovala u stánku s jídlem. Okamžitě se rozběhla domů, kde děti zůstaly s babičkou. „Všechno se začalo třást. Děti musely utéct samy. Neměl je kdo chránit,“ říká.
Ten den prožila v naprostém šoku. Jako matku samoživitelku ji nejvíc trápí, jak děti uživí.
„Když mám peníze, zvládnu se o ně postarat. Teď je nemám a jen se dívám, jak ostatní jedí. Nemůžu jim koupit nic, ani kdyby to někdo prodával.“
Thidar běžela z práce domů, když se země začala otřásat. Její matka zůstala pod troskami.
„Lezla jsem po sutinách, odhazovala cihly, pak jsem ji uviděla. Ležela pod velkou betonovou deskou.“
Společně s ostatními se snažili tělo vyprostit.
„Pomáhali mi. Nakonec jsme ji dostali ven. Ale už bylo pozdě. Bylo jí 95 let.“
„Srdce mi pukalo a slzy mi tekly po tvářích. Když nevíte, že to přijde, nemáte šanci se připravit. Jen to najednou přijde – a všechno se zhroutí.“
Tin Tin Mya byla doma s manželem a dcerou, když se země začala třást. Jejich syn byl zrovna na návštěvě v sousední vesnici. „Byl to okamžik – žádné trhliny, jen naprostý kolaps.“ Pět minut po otřesu ho našli pod troskami.
„Viděla jsem ho tam a nemohla ho tam nechat. Manžel mu odklízel suť z hlavy, já jsem ho tahala ven.“
Zbytek dne strávili na horkém slunci v otevřeném poli. „Otřesy trvaly až do večera.“
„Potřebujeme peníze na běžné výdaje. To je to, co teď chybí nejvíc.“
Aye Aye právě kojila svou malou dcerku, když přišly první otřesy. „Byla jsem uvnitř. Ven jsem se dostala až těsně před druhou vlnou.“ Jejich dům sice nespadl, ale některé v okolí ano – a některé začaly hořet.
Druhý den se vrátila domů a odnesla alespoň dětské věci a pár kusů oblečení. Krmení dítěte se ale stalo velkým problémem.
„Moje dcera je kojená, ale teď jí musím dávat, co je. Dětem tu dávají rýži, někdy vejce. Když je něco měkkého, rozžvýkám to a dám jí to. Plenky teď téměř nejdou sehnat.“
I v těchto extrémních podmínkách pokračují naše týmy v pomoci – často za podpory kolegů, kteří sami přišli o své domovy. Spolu s místními organizacemi a dobrovolníky zajišťujeme základní pomoc pro nejohroženější rodiny:
Humanitární situace v Myanmaru byla kritická už před katastrofou. Nyní je ještě naléhavější.
Pomozte nám pokračovat v pomoci. Každý dar znamená naději pro rodiny, které přišly o všechno. Děkujeme.
